Když rodiče na své děti nestačí

Rodiče si nejčastěji stěžují na to, že jejich děti lžou nebo si vymýšlí. Občas lže každé dítě. Někdy také vzpomínky zaměňuje za fantazijní představy – děti jsou fixovány na přítomnost a minulost si vždy nevybavují přesně. Dítě si může vymýšlet různé příběhy, jako by je skutečně prožilo – tento typ lží se projevuje u dětí deprimovaných, kteří jsou šťastní právě ve svých fantaziích. V ani jednom z těchto případů se ale nejedná o poruchu chování! Pokud však vaše dítě ubližuje druhým dětem, chodí za školu, utíká z domova, je agresivní, egoistické, svým lhaním záměrně způsobuje druhým bolest nebo dokonce krade, o poruchu chování se už skutečně jednat může.

Nejčastější příčinou „nezvladatelnosti“ dítěte je jeho sociální prostředí. Hádky mezi rodiči, přehnané zákazy, nedostatek citových projevů ze strany rodičů, alkoholismus, kriminalita apod. – to vše má na osobnost dítěte negativní vliv. Kořenem potíží ale může být i chudoba v rodině nebo naopak životní nadstandard, kdy jsou ale rodiče na své dítě přehnaně přísní.

Pokud dítě trpí nějakou tělesnou, např. smyslovou vadou, tělesným postižením, zdravotními potíži (epilepsie) nebo výraznými anomáliemi ve vzhledu (např. rozštěp rtu), může trpět nedostatkem sebedůvěry. I v takových případech se často vytváří nežádoucí projevy chování.

Kapitola sama o sobě. Pokud dítě za prohřešky jen trestáme aniž bychom se snažili příčiny jeho chování pochopit, situace se jen těžko zlepší. Dítě nabude dojmu, že ho vlastně vůbec nezajímáte – hájíte pouze vlastní stanovisko. Pokuste se vždy své dítě vyslechnout a najít kompromis! Také pokud mu něco zakazujete, vysvětlete proč. Např.: „Nechci abyste ses pral, protože mám strach, že by se ti něco mohlo stát.“

Velmi častou příčinou chování nezvladatelného dítěte je, že mu rodiče nevěnují dostatek času. Svým projevem se snaží upoutat jejich pozornost.

Časté jsou také různé skryté potíže jako je například šikana nebo pohlavní zneužívání. Na vině může být i hyperaktivita.

Někdy pomůže v klidu si se svým dítětem promluvit a zeptat se, co jej trápí. Vyhněte se hádkám a křiku. Chcete-li opravdu sjednat nápravu, jednejte s dítětem jako sobě rovným! Neposuzujte, ale snažte se pochopit! Pokud potomek odmítá spolupracovat, je nasnadě využít pomoci dětského psychologa.